Ahoj. Já jsem Eliška a ve svém projektu Because Czech Is Cool pomáhám cizincům učit se česky.

A dneska se s váma chci ještě jednou podívat na české pády,

ale tentokrát budeme mluvit obecně a budeme mluvit o tom, jak se pády učí české děti.

A budeme mluvit o tom, jestli vy se můžete inspirovat a jestli vy sami se můžete pády učit jako české děti.

Tak, jdeme na to.

Pokud jste viděli první video z téhle série o českých pádech, dám vám někam nahoru odkaz,

tak už víte, že pády používáme proto, abychom identifikovali, jakou funkci nebo roli má slovo ve větě.

Ale pokud se zeptáte Čechů na ulici, normálních Čechů na ulici,

proč například slova "mít", "vědět" a prepozice "pro" potřebují 4. pád, potřebují akuzativ, tak si myslím, že oni to nevědí.

Češi většinou neznají teorii. Češi většinou nevědí, proč někde používáme určitý pád.

Oni prostě cítí, že to tak je. Oni cítí, že to je správně. Mají pro to nějakou intuici.

Ale nevědí, proč to tak a nedokáží to vysvětlit.

A když se zeptáte Čecha: "Jaký pád potřebuju použít po slově VĚDĚT? VĚDĚT plus jaký pád?"

Tak on většinou udělá tohle: "Vědět...mmmm....4. pád".

Nebo MÍT. "Mít....mmmm....4. pád".

Nebo prepozice PRO. "Mám dárek pro....mmmm....4. pád".

Oni vždycky mumlají, chvilinku přemýšlejí a potom vám řeknou správný, správný pád.

A já vám teď vysvětlím, proč to tak je.

Je to proto, že České děti se pády učí naprosto přirozeně, společně s tím, jak se učí mluvit.

České děti už odmalička, už od narození všude kolem sebe slyší věty jako "vidíš maminku", "vidíš babičku", "vidíš sestřičku", "vidíš tetičku."

A ony si to zafixují. Aha, to je maminka, to je babička, to je sestřička.

Ale vidím maminku, vidím sestřičku, vidím babičku.

A potom jdou české děti do školy a když je jim asi 9 let, tak jim paní učitelka řekne:

Tak děti, vy už umíte perfektně říct "to je maminka" a "vidím maminku", a tohle je něco, čemu my říkáme deklinace nebo pády.

A my se teď naučíme ty pády identifikovat.

Takže české děti už umí perfektně mluvit, umí češtinu perfektně používat, ale ve škole se učí identifikovat, co je co.

To je nominativ, to je genitiv, to je akuzativ.

České děti se ve škole učí ten jazyk analyzovat, a nějakým způsobem popsat, dát mu nějakou strukturu, nějaký systém.

Děti se ve škole naučí, že ve větě "Já vidím maminku", JÁ je nominativ a MAMINKU je akuzativ.

Naučí se, že ve větě "Dej pusu tatínkovi", PUSU je akuzativ a TATÍNKOVI je dativ.

A aby české děti dokázaly identifikovat pády, tak se ve škole učí takzvané "pádové otázky".

Možná už jste je někdy někde viděli. Jsou to tyhle otázky.

Pokud váš rodný jazyk nepoužívá pády, tak tyhle otázky vám v češtině asi moc nepomůžou.

Myslím si, že spíš budou pro vás komplikované a matoucí.

Ale české děti mají tu výhodu, že ony tyhle otázky slyšely už tisíckrát.

Už tisíckrát doma slyšely "Komu dej pusu? Tatínkovi. Komu dej pusu? Bratříčkovi! Komu mám dát pusu? Mamince."

Takže když potom paní učitelka napíše na tabuli větu "Dej pusu tatínkovi" a zeptá se: "TATÍNKOVI, jaký to je pád"?

Tak děti začnou přemýšlet nad těmi otázkami, které znají a říkají si: "Komu, komu dej pusu? Tatínkovi. Komu? Komu čemu? 3. pád. Dativ."

A to je ten důvod, proč Češi mumají, když se jich zeptáte na pády. Protože oni si v hlavě říkají tyhle pádové otázky.