Psí srdce
Psí srdce
I.
Au-u-u-u-u-uu! Kde jste kdo? Umírám. Pod vratama skučí jen vánice modlitby za spásu mý duše - a já s ní. Je konec, konec. To prase se zasviněnou kuchařskou mitrou na hlavě mi v závodce Ministerstva národního hospodářství chrstlo vařící vodu na levej bok a takhle mě zřídilo. Gauner — a to si říká proletář! Bohajeho, to je bolest! Až na kost. A já vyju a vyju, jako by vytí už někdy někoho spasilo!
Co jsem mu udělal? Snad nechce tvrdit, že když se trochu poreju v pomejích, ministři nebudou mít co žrát? Hamoun! Koukněte se někdy na tu jeho držku, má ji širší než delší. A hlavu vybílenou. Ach lidi! Lidi! V poledne jsem vyfás místo žrádla vařící sprchu — a teď už se stmívá... Z prečistěnský hasičárny voní cibule, řek bych, že budou tak čtyři pryč. No, to se ví, hasiči mají k večeři kaši. Ale kaše, to už je to poslední ... zrovna jako houby. I když jeden pes z Prečistěnky povídal, že na Něglinný — menuje se to tam Bar — servírujou houby s pikantním sosem za tři ruble pětasedumdesát. No co, když na to má někdo žaludek... Pro mě to je to samý jako voblizovat galoše. Au-u-u-u-uu...
Pekelně mě bolí tělo a svý perspektivy vidím úplně černě. Zejtra budu samej škvarek a rád bych věděl, kdo mě bude kurýrovat. V létě bych se snad dohrabal do Sokolníků, roste tam hojivá tráva a navíc se tam po lidech najde špiček z buřtů a mastnejch papírů habaděj. A kdyby se tam pořád nemetali všelijaký debilové a nevyli na pasece při měsíčku srdceryvně „Božská Aí—ído“, dalo by se tam fešácky žít. Ale řekněte, kam já teď můžu jít? Už vás někdy někdo kop vokovanou botou? Mě jo. Už jste někdy dostali cihlou do žeber? Já mockrát. Všecko jsem si zkusil, na osud si nestěžuju, a jestli teď brečím, není to jenom fyzickou bolestí a zimou, mám totiž, vážení, pořád ještě duši — psí duše má tvrdej kořínek...
Ale tělo! To už je na hadry... Co lidí si na něm už zchladilo žáhu! Teď mi dělá hlavně starosti, že se mi ta kurva kuchařská dostala až na kůži, až pod srst, a mýmu levýmu boku už asi nepomůže ani svěcená voda. Jestli chytnu zápal plic, jestli k tomu dojde, vážení, chcípnu hlady. S touhle chorobou se dá tak ještě ležet někde pod schodama před hlavním vchodem, ale řekněte sami, kdo bude potom svobodnýmu psímu mládenci, upoutanýmu na lůžko, shánět kus žvance a šmejdit v koších na vodpadky? Kdo jen? S chycenou plící sotva polezu a stačí obyčejná rána holí, aby mě vyřídila nadobro. Domovník s plechovým číslem na klopě mě pak popadne za nohy a hodí na valník...
Domovníci jsou ze všech proletářů ta nejhnusnější lůza. Lidskej sajrajt, nejhorší spodina. Zatímco kuchaři jsou jiná ráce. Třeba nebožtík Vlas z Prečistěnky. Co ten zachránil psích životů! V nemoci je nejhlavnější mít jistýho kus žvance, a takovej Vlas, jak vyprávějí starší psi, klidně hodil psovi kost, na který byla třeba i osminka masa. Dej mu pánbůh království nebeský, protože to nebyl jen tak někdo, ale kuchař hraběte Tolstýho a jeho rodiny. Žádná smradlavá závodka, kde se vyvařujou blivaniny, že nad nima zůstává rozum stát i psovi. Víte, co ty bestie dávají do zelňačky? Smradlavý nasolený maso. Jenže strávníci to nepoznají, běhají tam a žerou, až jim praská za ušima.
Třeba taková písařka... Má devět tříd, pětačtyřicet rublů měsíčně a je ráda, že je ráda. To se ví, že jí její milánek sem tam koupí punčošky z perský příze, ale co vona si za to musí, chudinečka, nechat líbit! Ani ho nehne, aby se s ní miloval normálně... jenom po francouzsku! Mezi náma... jsou to pěkný prasata, ty Francouzi. I když žerou královsky a ke všemu pijou červený víno. Jo... Takový písařce nakonec nic než závodka nezbyde, to víte, s pětačtyřicíti rublíkama do Baru chodit nemůže, když nemá pomalu ani na biograf, na tohleto jediný ženský potěšení. A tak se holka votřásá hnusem, křiví hubu, ale slupne to... Za ubohý dva chody zaplatí čtyřicet kopejek — poctivá cena je patnáct a vostatních pětadvacet jde do kapsy vedoucímu ... Přitom by ale, puťka zlatá, potřebovala úplně jinou stravu. Má chycenej pravej plicní hrot, i francouzskou nemoc prodělala. V práci jí z platu strhnou kdejakou blbost, v závodce ji nacpou smradlavým masem... a vona? Co vona? Metelí si to průjezdem v punčochách vod miláčka. Nohy ji zebou, v břiše jí kručí, s chlupama je na tom asi jako teď já, a to její krajkový nic místo kalhotek ji nezahřeje, to je jenom rajc pro cukrouška. Kdyby si natáhla flanelový bombarďáky, určitě by na ni začal řvát: „Hnusíš se mi, vohyzdo jedna! S bombarďákama se mě už moje Matrjóna něco natrápila. Až jsem jí musel dát kopačky. Teď nadešla moje chvíle! Teď jsem předseda, a co si nakradu, všecko dám na ženský, na čokoládový pralinky a na šampáňo. Však jsem dost hladu užil za mlada. A vůbec! Po mně potopa, stejně posmrtnej život neexistuje.”